Ukrajina

Rutinní chod prázdninových dní, kterými jsme my, studiachtiví jedinci trápeni, způsobí, že i u takového zápecníka a gaučového povaleče, jako jsem já, se probudí duch dobrodruha a cestovatele. Při letmé kontrole obydlí a zjištění že mí roditelé odjeli na dovolenou do dálných krajů, což značilo onu kýženou svobodu a zjištění, že ani má kreditní karta mi nepřipomíná, že pocházím z chudých krajů, jal sem se iniciativy a vyzbrojen pasem, telefonem a peněženkou odjel jsem vstříc mému oblíbenému pražskému letišti. Při prvém pohledu na tabuli letů a následnému výběru cíle mé cesty, jsem byl omezován buďto vízovou povinností anebo zkrátka tím že jsem tato místa již v dávno navštívil. Mé oči se zastavily u známé linky OK 993 do ukrajinské Oděsy.  „Město je to určitě pěkné, je tam levno, leží u moře a celní úředník jistojistě nebude vyžadovat takovou formalitu jako je turistické vízum, zaradoval jsem se“.  Pravda tyto atributy ani moc neovlivňovali výběr, neboť jsem tam hodlal strávit pouze 20 minut, ovšem skutečnost, že letadlo tam mělo trávit celých 80 minut mi zahrála do karet. Letenka mi byla vyřízena během chvilky a pak už jsem jen netrpělivě stepoval před gatem, abych opět usedl na své sedmimílového křesla v krásném éroplánu imperialistické výroby.  Bohužel jsem vybojoval pouze nepohodlný jump seat v zadní části kabiny, ale díky absenci jednoho pasažéra jsem byl přemístěn do civilizované části letadla a to přesně mezi chrápajícího španěla po pravici a upovídané Ukrajinky po straně levé. Cesta ubíhala až na pár výjimek klidně, španěl podřimoval tu opřen o okno, tu o mé rameno a do mého levého ucha mi byly vnášeny historky ze života ukrajinského obyvatele. Neznaje ruského jazyka, jsem však věnoval veškeré úsilí zborcení stavení ve známé hře naštvaných ptáků. Po přistání a vstoupení do příletové haly, kterou jsem jistě ne náhodou považoval za prasečák třetí kategorie, jsem došel k nemilému zjištění, že letadlo zde netráví 80 minut, ale pouze minut 20 a navíc patnáctiminutové zpoždění ovlivnilo, že můj let měl odlétat za celé 4 minuty a já stále stál u budky, kde negramotný úředník cosi zkoumal v mém pase. Po udělení razítka jsem vběhl do odletové haly v očekávání, že by snad ještě šlo nějak zařídit, abych se stal opět členem české delegace. Bohužel jsem narazil jen na nevrlou úřednici, která mi ze zbytků své angličtiny vysvětlila, že do letadla se nedostanu určitě a že další let letí ve středu, tj. za tři dny. Nebudu se hanbit tím, že mě tato novina kdovíjak nepotěšila i slzy se mi možná uronilo, ale v rozmyšlení co dál dělat, jsem usoudil, že bude nejlepší sehnat nějaké levné ubytování, kde bych složil svojí problémuplnou hlavu. Ze zbytku baterie na telefonu jsem úspěšně dokončil rezervaci v hotelu s honosným názvem Lafa. Bohužel orientace v místě nebyla snadná, neboť všechny nápisy a ukazatele byly psány v jazyce, který já, jistojistě ne náhodou považuji za mluvu analfabetů. Osedlal jsem tedy první autobus a nazdařbůh zkoušel snad všechny linky, až jsem se dostal do míst, které trochu odpovídali popsané lokalizaci hotelu. Po zhlédnutí stavby, jsem z honosnosti poněkud upustil a šel jsem se zapsat na recepci. Nicméně jsem našel pouze obtloutlého spáče, velmi snědé pleti, který oděn v nátělník a kraťasy, které byly někdy kolem roku 1915 módní ikonou tamější zaostalé civilizace. Ovládání angličtiny jsem ani nepředpokládal a ze zbytků mé ruštiny jsem požádal o nocleh. Nejprve pravděpodobně něco namítal na můj nezletilý věk, což jsem trochu předpokládal, neboť 17 letí kapitalisté ze západu, jistě nejsou častými návštěvníky zdejších míst. Ovšem pak polevil a obdaroval mne klíčky od místnosti, která měla představovat pokoj, bohužel kromě postele, rozpadající skřínky a větráku se tam až na malé okno nenacházelo zhola nic, unaven dobrodružstvím jsem zalehl a usnul zdravím spánkem cestovatele. Při ranním zhodnocení mé finanční situace jsem ale dospěl k druhému znepokojivému závěru a to, že má peněženka mi nedovolí zde strávit i druhou noc, hodlal jsem tedy ze svého pobytu vytěžit co nejvíce a chtěl jsem ještě usnout, ovšem to už jsem byl tlačen časem a hlavně oným  obdloustlím majitelem rezidence. Byl jsem tedy doslova vykopnut na dlažbu ukrajinského města zaslíbeného a nevědomky co dělat jsem opět nasedl na první přijíždějící autobus, kterým jsem k mému štěstí dostal k obchodnímu centru, kde dokonce stála i filiálka takové společnosti jako je McDonalld’s. Dopoledne jsem strávil konzumací snídaně a pak jsem se jen vrhl vstříc nákupnímu živlu, kde jsem za pár peněz ukořistil nový oháv i s plavkami. Pak jsem opět použil městské dopravy a postupným korzováním krážem velkoměsta jsem se dostal konečně k mému vysněnému moři. Sluníčko hřálo, teploměr se ve stínu miloval s čtyřicátou cifrou a já oděn v koupací šat hodlal jsem okusit vlnky Černého moře, veškeré doklady a peníze jsem nechal tedy ledabyle na pláži ležet v igelitce. K mému překvapení se vše nacházelo i po mém sportovním výkonu na svém místě a proto jsem, dojat místní milesrdenckou kulturou opět usnul na rozpáleném písku. Probudil jsem až za soumraku kolem deváté hodiny a začal řešit, kde strávím druhou noc, původní nápad že přespím zde na písku byl později zamítnut kvůli velkému větru a hlavně kvůli zbujařeným Ukrajincům, kteří u pobřeží praktikovali alkoholové dýchánky a jejich chování jsem vyhodnotil jako nadprůměrně agresivní. Sbalil jsem si tedy svůj skromný tlumok a vydal jsem se za svitu měsíce zapadlými uličkami mafiánské čtvrti pěšky. A ani nevím kam. Po čtyřech hodinách neustálé chůze jsem se rozhodl, že nejlepší bude strávit zbytek noci v letištní hale. Nemaje co píti ani jísti, bez telefonu a se zbytkem peněz jsem, orientován hvězdami a přistávajícím Antonovem, zvolil požadovaný azimut a utrmáceným krokem vandráka, jsem vyrazil k letišti. V ranních hodinách, zcela ztracen v živlu mrtva, jsem uviděl autokar, který měl na svém předku veliký nápis Aэропорт, ač panslavistický negramota, porozuměl jsem sdělení a stopnul ten božský povoz.  Užívaje známou drncavou jízdu, dostal jsem se k mému vysněnému cíly. Do odletu mi zbývalo „jenom“ nějakých 9 hodin a tak jsem za zbytky svých úspor nakoupil snídani, kterou jsem s obdivuhodnou rychlostí zkonzumoval, pak už jsem jen v ležící poloze trpělivě vyčkával na otevření odbavovací přepážky do mé domoviny. Konec výletu už šel hladce, v letadle pro mě zbylo posledním místo u záchodu a já s úsměvem užíval návratu do svého kraje. Let mi byl zpříjemňován bezedným kalichem whisky, který mi letuška s drobnou protekcí obdvacet minut servírovala. Dorazil jsem do Čech s prošlapanými botami, několika puchýři a hlavně vypilovanou ruštinou, kterou jsem během těch dní od obyvatel pochytil. Usoudil jsem, že dobrodružství jsem měl pro zatím až moc, ale již teď letmím očkem pokukuji po zemi zaslíbené Boratovi, kontinentálnímu Kazachstánu. Uvidíme….