Latvia is not Lithuania

Někteří vědí, jiní ne, ale trávím velkou část srpna na stáži v Lotyšsku. Většina rozhovorů s mými známými probíhá takto: „Jak je v Litvě?“ „Myslíš v Lotyšsku?“ „Jo jasný!“

Takže: jsem v Lotyšsku (anglicky Latvia a vždy když si budete chtít říct, jasně to je Litva, vzpomeňte si na druhý anglický název – Lithuania a bude jasno, ne?) v hlavním městě, Rize. Jinde tu totiž medicínu nemají.

Přiletěla jsem v sobotu cca v poledne. Místního času. Jo, je tu posun, naštěstí jen o hodinu. Cesta byla z finančních důvodů trošku složitější, ale zvládla jsem jak cestu v noci z Prahy do Berlína, tak let z Berlína do Rigy. S 15 kg taško-kufrem a batohem na zádech. A v něm s věcmi na můj další výlet – do Norska, kam se chystám rovnou odsud. Po příletu jsem si na dvě hodinky schrupla a pak, navzdory únavě, byla vzhůru do půl třetí a seznamovala se s ostatními. Velmi intenzivně.

Koleje v 7. patře

Co bych tak mohla napsat o Lotyšsku? Je to pěkná země. Mimo Rigu příroda, kam jen dohlédneš. A jakože dohlédneš daleko. Je to tu totiž placka. Nejvyšší kopec Lotyšska Gaiziņkalns měří celých 312 m.n.m!!! Ale zatím jsem toho moc neviděla, stihla jsem jen nedělní výlet k „Versailles Lotyšska“ Rundāle pils a nedalekému hradu Bauska.

Za tu krátkou dobu, co tu jsem, jsem si stihla všimnout jedné věci – počasí je tu sice dost podobné českému – přibližně stejná teplota, občas prší, občas svítí sluníčko, ale… Ty změny jsou neuvěřitelně rychlé. V jednu chvíli je obloha modrá a za dvě minuty černá a spustí se slejvák jaký jste opravdu nečekali.

A poslední věc obecně o Lotyšsku? Jazyk! Lotyština je tak zvláštní jazyk. Původně jsem myslela, že to bude něčemu podobné. Buď ruštině (kterou tu teda můžete slyšet asi stejně často jako lotyštinu) nebo polštině. Omyl! Nepřipomíná mi to nic 😀 Mají diakritiku podobnou češtině, jen dlouhé hlásky píší s čárkou vodorovnou (tzv. makron). A nemají ch. Ale jinak? Tak mááálo podobných slov. Jak už jsem psala, hodně je tu slyšet ruština. Oproti jiným „výměnným“ studentům poznám (až na Rusku, Ukrajince a Bulhary), kdy se mluví rusky, a něco i rozumím.

A teď už ke stáži. Je nás tu 21 studentů z různých koutů Evropy. A jedna Ruska, u té ale nevím, dokud přesně je, protože neumí anglicky. Náplní většiny našich rozhovorů se stalo porovnávání našich jazyků. Takže Češka, Chorvat, Bulhaři a někdy i Ukrajinec (který se tam narodil, ale teď žije v Německu, takže mluví rusky, německy i anglicky) se neustále baví stylem: „And how you say „peanuts“ in your language?“ „Arašídy“ „Kikiriki“ „Fustutsi“ „Arakhis“ A ačkoli zrovna tyhle se dost liší, musela jsem to sem napsat, protože s Chorvatem Mateem jsme téma „Co je v Čechách Kikiriki“ řešili už tolikrát, že na to asi nikdy nezapomenu. Někdy si děláme srandu, že na konci naší stáže budeme všichni umět jazyk někoho jiného. Jinak jsou to ale všichni fajn lidi, kteří podnikají spoustu věcí dohromady a neustále mi spamují mobil zprávami na WhatsAppu 😀

Dnešek byl můj první den v nemocnici. V jiné než jsem měla ve své Card of Acceptance. V jiné, než jsem si ještě včera v osmnáct hodin myslela, že budu. Takže trochu zmatek, ale trefila jsem tam, vyplnila hromadu papíru a konečně šla za svou dohlížející lékařkou. Ta mi řekla, že v nemocnici bývá od 8 do 12, že nemám chodit dřív než v 8:30, protože před tím je vizita a to by mi bylo k ničemu a nakonec, že tohle oddělení je pro mě jako pro třeťáka moc složitý. Okey 😀 Vysvětlila jsem jí, že se o neurologii zajímám a základní vyšetření, které mi ukazovala, že znám z propedeutiky. Řekla aha a dalšího pacienta už jsem měla vyšetřit sama. Úplně. Ona byla někde pryč. Naštěstí to byl Holanďan, takže jsem mohla jednou jedinkrát mluvit s pacientem! Když jí skončila směna, řekla mi, že můžu jít domů a nebo se přidat k druhé cizince (Španělce, shodou okolností mojí „roommate“) a jejímu doktorovi. Proč ne? A obrat o 180°! Tenhle doktor byl neuvěřitelně komunikativní, pořád se nás ptal, co bychom udělali, jestli teď musí udělat rezonanci nebo ne atd. Takže možná se k němu zkusím přidat napořád.

No a jelikož se stal zázrak a dneska bylo vlastně celý den slunečno, zahájila jsem plnění svého předsevzetí udržet si nějak konvičku a vyplnit díru po tancování, od kterého mám celé léto pauzu a šla jsem běhat! Nejdřív jsem teda hledala kam. Na netu jsem našla několik tipů. Když jsem si vyhledala, jak tyto „parky“ vypadají, zjistila jsem, že to nejsou parky, ale staré hřbitovy. Ale nevypadají normálně. Nejsou oplocené, vypadají jako les a sem tam se tyčí nějaká hrobka. Ale stejně jsem tam běhat nechtěla. Nakonec jsem našla park vedle zoologické zahrady. Je velký, jsou zde různé cestičky (jak lesní tak asfalt) a dá se doběhnout k jezeru, kde jezdí lodičky a dá se tam plavat. Tak moc jsem litovala, že jsem si nevzala plavky. Jestli ještě někdy bude takhle hezky, vezmu si je. Ale běhat chci i když nebude takhle hezky.

No a teď se chystám na své první pivo zde (chtěla jsem si ho koupit už několikrát, ale svou poukázku do obchodu jsem obdržela až dnes a nechtěla za něj utrácet vlastní peníze), večerní posezení a hraní her s ostatními.

A teď už víte, proč nepíšu žádný blog. Vždycky se taaaak rozepíšu 😀 Takže teď nejdřív za týden, ok?