Sýrie – napříč arabsou republikou (www.tripel.wz.cz)
Tuto velice zajímavou zemi jsme navštívili v první části srpna 2010 a strávili tam 11dní. Sýrie je arabským státem, kde převažují muslimové nad křesťany zhruba v poměru 9:1. V zemi žije kolem 20 milionu obyvatel a rozlohou odpovídá zhruba 2,5 ČR. Hlavním jazykem je arabština, místně potom aramejština a kurdština. Platí se tu syrskou librou – SYP- (100SYP = cca 40Kč)
přepravní den – středa 4.8.10
V 18:25 jsme po krátkém zdržení odletěli z Ruzyně nejprve do tureckého Istambulu. Po 2,5h letu jsme dosedli na runwayi Attatürkova letiště. Posunuli jsme si o 1h čas na hodinkách a šli najít klidné místo na odpočinek. Po 6h čekání a pospávání v tranzitním prostoru jsme se odebrali do spodních pater ke konečnému letu. Letadlo do Sýrie odstartovalo kolem 7h ráno a po 2h letu jsme přistáli v Damašku.
1.den – čtvrtek 5.8.10 – Damašek
Po hodinovém čekání ve frontě s kontrolou pasů a vypisování osobních údajů, jsme se konečně dostali do příletové haly k zavazadlům. K našemu údivu vše probíhalo dle plánu a batohy se v neporušeném stavu skutečně objevily. Po první výměně peněz jsme vyšli před letištní halu a hledali dopravu do centra Damašku vzdáleného cca 20km. Jak jsme vystoupili, taxíky se už sjížděli, ale my měli čas a nechtěli jsme vyhazovat peníze, tak jsme hledali jinou dopravu. Netrvalo to dlouho a našli jsme autobusovou linku, která jezdí do centra jen za 50 SYP (+25SYP batoh). Taxikáři by chtěli okolo 1000SYP. Autobus byl pěkný, celkem čistý, ale hlavně klimatizovaný. Asi po 30min jsme se dostali do centra města, vystoupili jsme a už stačilo jen najít hotel podle průvodce. Nejtěžší však bylo zorientovat se, kde vůbec jsme. Opět jsme odháněli hejno taxikářů. Nakonec nám jeden poradil, jakým směrem jít a my se vydali pěšky na cca 2km cestu. Bylo vedro, batohy byly těžké, ale okolí bylo tak zajímavé, že nám to ani nevadilo a navíc jsme ušetřili za taxi. Po cestě jsme se ještě několikrát ptali na cestu a asi po hodinové procházce jsme našli uličku s hotely Al-Haramejn a Al-Rabí. Oba dva měli volná místa, tak jsme se rozhodovali podle ceny, protože cena nešla usmlouvat ani v jednom z nich. Cena byla 400SYP na osobu (matrace na střeše), na rozdíl od hotelu Al-Haramejn v hotelu Al-Rabí dávali za stejnou cenu i snídani. Volba byla tedy jasná. Když jsme ovšem zjistili kde budeme spát, nejprve nás polil pot a to né jen z toho tepla (cca 35C). Mlaďoch, co nám ukazoval místa, nám pod sušákem na prádlo rozhodil tři matrace a na ně hodil prostěradlo. Představa spaní na střeše hotelu a ještě k tomu pod sušákem prádla nás dostala. Nakonec jsme si řekli, že je kolem relativně čisto a i sprcha a záchod jsou čisté, tak jsme si zvykli. 13:30 vyrážíme do starého města. Nejprve jsme potkali chlápka, co nelejval ……….něco jako ice tea za 25SYP. Pavel s Rosťou ochutnali, Petr radši neriskoval. Po pár minutách jsme se prodrali hustým provozem k hlavnímu damašskému súku (tržišti). Petr si jako první koupil kúfii i džalábii (typické muslimské oblečení – šátek na hlavu a oblek něco jako noční košile). Petr byl rád, že usmlouval cenu na 1000SYP. Pavel s Rosťou si koupili oblek o něco déle. Byl údajně z kvalitnější látky a oba zaplatili po 20USD. První památkou, kterou jsme navštívili byla nejslavnější syrská mešita – Umajjovská mešita v centru starého města. Jelikož jsme měli na sobě kraťasy, museli jsme si obléknout sukni, která zakryla naše kolena a sundat si boty. Za vstup jsme zaplatili 50SYP na osobu. Nejprve jsme se zastavili u hrobky Saladína a pak vstoupili do nádvoří k mešitě. Udělali jsme pár fotek a šli se podívat dovnitř. Nejprve jsme vstoupili špatným vchodem. Ženy totiž nemohou jít do hlavní části mešity, ale jen do vyhrazeného místa za provazem. Nasáli jsme trochu atmosféry z příjemných 38C a na druhé straně mešity jsme vyšli zpátky do uliček starého města. Nedaleko od mešity jsme poznali, jak se vyplatí uhradit kupovanou věc dopředu. Pavel s Rosťou měli chuť na džus z ostružin, který tam prodávali. Zeptali se na cenu a prodavač odpověděl „fiftý“. Řekli si, že za 15SYP (6Kč) si nápoj koupí. Když přišlo na placení, prodavač chtěl „fifty“ tedy 50SYP což zcela měnilo záměr proč si pití kupovali. Toulání se v uličkách města bylo už dlouhé a tak jsme si zašli někam na pozdní oběd. Objednali jsme si výbornou žampionovou a kuřecí polévku. Byla levná 50SYP, ale co nás nejvíc dostalo, že ji přinesli z jiného obchodu zabalenou v alobalovém kornoutu a v restauraci nám ji pouze ohřáli. Po jídle jsme se konečně dostali do západní části starého města a tím pádem do křesťanské čtvrti. Zásadní rozdíl nebyl jen ten, že se tam dalo koupit pivo (místní Barada, libanonské Almaza), ale hlavně v tom, že ženy nechodily tolik zahalené a muži byli, dá se říct, běžně oblečeni. Na 19h jsme ale už pospíchali do kavárny An-Nofara, kde pravidelně při kouření vodní dýmky (šíši) vypráví, jako za starých časů, vypravěč staré arabské pohádky. Dali jsme si šíšu (100SYP), kafe s kardamonem(50SYP) a vedle v obchůdku jsme si koupili kebab v arabském chlebu (65SYP). Posezení bylo příjemné, nicméně vypravěč nepřišel. Vyfotili jsme si alespoň jeho speciální vyvýšené místo odkud vypráví a vydali se do hotelu. Ještě chvíli jsme poseděli v recepci hotelu, dali džus a ve 22:30 šli pod rozvěšené prádlo na střeše spát.
2.den – pátek 6.8.10 – Palmýra
Vstávali jsme relativně brzo kolem 7h ranní. Zbalili jsme si věci a šli se nasnídat. Jídlo bylo docela dobré – vajíčko na tvrdo, olivy, arab. chleba, trojúhelníček sejra. Před 9h ranní jsme vyrazili z hotelu a Rosťa šel hned k prvnímu mikrobusu (místní mu řikají „servis“). Potřebovali jsme se dostat na nádraží Harasta, odkud odjíždějí autobusy do Palmýry. Řidič nás naložil i s batohy a vyrazili jsme na cestu. Servis je takový mikrobus pro 15lidí, kde není ani centimetr místa nazbyt. Po 5ti minutách jízdy nám řidič oznámil, že na Harastu nejede, ale že nás vysadí na místě, kde nás naloží jiný servis. Opravdu tak udělal a navíc zavolal na toho druhého řidiče arabsky, kam chceme jet. Byl opravdu ochotný a ten kousek svezení byl cenově naprosto zanedbatelný. Druhým servisem jsme se už dostali na nádraží Harasta. Tam jsme si koupili ve společnosti Kadmous lístky na autobus do Palmýry (150SYP), nechali jsme si orazítkovat jízdenku (to je tam nutnost) a vyrazili jsme klimatizovaným autobusem na 2,5h dlouhou jízdu pouští do Palmýry. Autobus nás vysadil hned naproti restaurace a my jsme nic neřešili a šli se najíst. Jídlo bylo výborné (brambory na plátky, rýže, kuřecí maso a arab. chleba). Po nasycení jsme vyrazili do města směrem k rozvalinám najít hotel. Ve městě bylo úplně mrtvo, jak na divokém západě, navíc ohromné vedro 43,4C ve stínu. Bylo takové vedro, že jsme se ani nepotili, ale pot se zrovna vypařoval. Za ten den jsme vypili 9l vody a snad ani nebyli na záchodě. Nechali jsme se kousek svézt rozpadlým tuktukem a nakonec narazili na hotel New Afqua nedaleko rozvalin. Pokoj za 200SYP ve sklepě jsme vzali, i když prostředí bylo opravdu nevalné. Zamknout jsme museli vzpříčením žídle o dveře, ale i tak se dalo do pokoje vejít přes kuchyň. Koupili jsme si vodu a vyrazili ochutnat poprvé místní pivo Barada. V restauraci jsme ho usmlouvali ze 150SYP na 90SYP, ale ani za tu cenu nestálo. Po nedobrém pivu jsme se vydali do rozvalin historického města Palmýra. Po cestě nás odchytil beduín, že nám zadarmo ukáže jeho oázu v poušti a dá nám čaj nebo kafe. Nenechali jsme se dlouho pobízet a zašli na čaj. Dohodli jsme se, že se vrátíme na večeři a odešli jsme do rozvalin. Nejprve jsme obešli Bellův chrám a udělali mnoho fotek. Je opravdu úžasný. Vstup 150SYP. Zastavili jsme se u nejkrásnější části – vstupní brány a divadla, kde jsme koupili od beduínů ručně dělané náhrdelníky z velbloudích kostí. Další zastávka byla u tetrapylonu a poté jsme prošli celou kolonádu směrem na západ až ke kopci, na který jsme vylezli kvůli výhledu na celé rozvaliny. Neuvěřitelně tam fučelo směrem od pouště, skoro se nedalo stát na nohou. Po cestě zpět jsme ještě obcházeli beduínská obydlí v poušti nedaleko rozvalin. Mají domky z látek a k životu toho opravdu moc nepotřebují. Je zajímavé, že i v Sýrii umí beduín, aby něco prodal, pár slov česky. Například : „Ahoj kamarád“. Někteří prodavači jsou naopak velice protivný, protože nechápou, že už jsme si něco koupili a že tu samou věc znovu nechceme. On oponoval tím, že jsme si ji sice už koupili, ale né od něho, tak ať si koupíme ještě něco od něho. Po setmění jsme se šli osprchovat do hotelu. V Sýrii je dost běžné, že sprcha a záchod jsou v jedné místnosti, kde sprcha je přímo nad mísou a jelikož nepoužívají toaletní papír, sprcha je tedy víceúčelová. Hygienické to moc nebylo, ale nemohli jsme toho moc čekat. Blížila se 9h večer a vyrazili jsme na večeři k beduínovi do oázy. Dali jsme si předkrm a hlavní jídlo. Mezze (předkrm se skládá z 2x hummus, arab. chleba, velké hranolky a zeleninový salát) jako hlavní chod přinesl hromadu, ale opravdu hromadu rýže s kuřecím masem tak pro 6lidí. Opravdu se to nedalo sníst. Celkem jsme platili za jídlo a pití pro 3 osoby 1000SYP (133Kč na osobu). Po večeři jsme se ještě šli prodívat na hlavní část rozvalin za tmy. Místní mladíci tam lezli po památkách v 10ti metrové výšce. Opravdu jsme je nechápali. Nicméně rozvaliny byl nádherně osvícené. Na konec dne jsme si šli do města spravit chuť po nedobrém pivu Barada a koupili jsme si libanonskou Almazu. Poseděli jsme na zábradlí u silnice a popovídali si s dost lidma, co šli okolo, protože turistů tam od arabských atentátů 11. září prý dost ubylo. V 0:30 jsme se vrátili do hotelu a nemohli jsme se tam dozvonit. Nakonec jsme recepčního po celodenní práci vzbudili a podařilo se nám dostat dovnitř.
3.den – sobota 7.8.10 – Hamá
Vyrážíme v 8h na minibusové nádraží v Palmýře. Sice nás na nádraží obtěžoval nějakej postiženej arab, ale místní ho spacifikovali a zastávali se nás. Byl to blázen, chrčel jako kůň a pořád se na nás díval. Nejprve jsme cestovali pouštní krajinou do Homsu. Po cestě jsme zažili neuvěřitelnou věc pro nás, ale pro místní naprosto běžnou. Nejen, že veškeré odpadky vyhazují z okna, ale v mikrobusu si mezi sebou posílají nejen bonbóny, ale i rozpitou lahev vody. Kdo chce, tak se napije, kdo nechce, tak to pošle dál. Samozřejmě jsme s díkem s tím, že máme svoji vodu, odmítli. Vystoupili jsme asi po 2h jízdy v Homsu, a když jsme hledali přejezd na stanoviště servisu jezdícího do Hamá, přišel k nám MUDr. Radvan Zahra, se slovy: „vy jste Češi?“. Byl to Syřoslovák, který na Slovensku vystudoval vysokou školu a mluvil výborně slovensky. Nějakou dobu tam i žil. Ukázal nám, jak nenaletět taxikářům a poslal nás autobusem za pár drobáků, tam kam jsme potřebovali. Taxíkáři chtěli za cestu do Hamá 800SYP a my jeli po městě za 7SYP a do Hamá za 50SYP. Cesta do Hamá utekla rychle (40km), přesto že jsme byli namačkaný jak sardinky. Ve městě jsme už neměli náladu nic hledat a tak jsme si zaplatili taxi (50SYP), který nás dovezl přímo k hotelu Cairo v centru Hamá, nedaleko Norií. Ubytování na střeše na matracích stálo 250SYP. Spalo nás tam 9. My tři Češi, Japonec s Japonkou, dvě Španělky s jedním španělem a Francoise z Belgie, který strávil celý večer s námi. Ale nejprve, než jsme ho poznali jsme si obešli nejznámější Norie a centrum města a vydali se i k největší Norii Al-Muhamadije vysoké 20 (Norie-mlýnské kolo). Těchto Norii je na řece spousta a sloužili na čerpání vody z řeky do akvaduktů, které vedly vodu do města. Bylo parno, ještě v 18:15 bylo 36,5C. Při návratu do hotelu se Pavel zastavil na neskutečně dobrou zmrzlinu v kavárně ……… Vše bylo přírodní z pravých pistácií, mandlí, medu a tak dále, a za neuvěřitelně nízkou cenu. Rosťa s Petrem si dali večeři v místním „bufetu“. Prostředí nic moc, ale ceny, jídlo a obsluha výborná. Potom jsme vyrazili po sprše ven už s Francoisem a ukázali mu, co jsme zatím objevili za Norie, včetně norií přímo u restaurace, kam nás místní pustili, abychom si je zblízka prohlídli. Koupili jsme pivo (12%) a šli si sednout do parku. Po chvíli jsme se přesunuli k Noriím proti proudu řeky, přímo k restauraci, kde jsme si dali šíšu a Pavel s Rosťou se s místními kluky v řece Orontes přímo u Norii asi půl hodiny koupali a skákali do vody. Voda byla špinavá, ale potmě to tak nebylo vidět. Hlavně byla příjemně teplá. Po koupaní jsme dokouřili šíšu a šli zpět do hotelu Cairo spát.
4. den – neděle 8.8.2010 – Kasr Ibn Wardán, Sarúdž Homs
Probudili jsme se v Hotelu Cairo a v 9h jsme s taxikářem domluveným od hotelu vyrazili klimatizovaným vozem na 120km dlouhou cestu k pevnosti Kasr Ibn Wardán a do vesničky Sarúdž podívat se na staré beduínské obydlí ve tvaru včelích úlů (500SYP). Kasr Ibn Wardán je polorozpadlý hrádek uprostřed pouště. Bohužel nijak neopravovaný, ale i tak zajímavý. Mimo zřícenin jsme tam narazili na gekončíka lezoucího po zdi a hejno divokých vos neurčitého druhu a velikosti sršně. Vstup 150 SYP. Po prohlídce vedlejšího kostelíka jsme vyrazili po cestě zpět k vesničce Sarúdž, kde jsme navštívili jednu beduínskou rodinu, které do nedávna žila v těchto úlech. Už mají postavný hliněný domek vedle úlů, a úly splácané z ovčího trusu, bláta a slámy už používají jen jako chlívek pro dobytek, sklad krmiva, nebo místnost na odpočinek a čaj. My jsme do jedné takové vešli a dostali čaj na uvítanou. Posezení bylo příjemné, jen domluva s beduínem byla složitá. Dostal 50SYP za čaj. Po návratu do Hamá, jsme si šli dát oběd a pak vyrazili hledat karadžád (nádraží) do Homsu. Nebylo to daleko, a tak jsme nechtěli utrácet za taxi. Po cestě jsme však zjistili, že cesta je v tom vedru úmorná a tak jsme naskočili na opravdu rozpadlý autobus, kterému nefungovaly světla, uvnitř byly díry v podlaze, že bylo vidět na vozovku. Popojeli jsme asi 1km, ani platit jsme nemuseli, ale za ten zážitek a ušetřenou cestu do kopce to stálo. Z karadžádu jsme opět přejeli 40km do Homsu (100SYP). Když jsme vystoupili, jeden spolucestující nám poradil vzít si taxíka do centra za 30SYP, že normálně to stojí 20SYP, ale že nám to za tu cenu nikdo nedá. Sám nám to šel k taxikáři domluvit, ale on říkal, že jsme se všichni zbláznili, že turisti platí 200SYP. Nakonec jsme jeli autobusem za 20SYP. Ubytovali jsme se v hotelu An Naser Al Džadýd za 1000SYP za tři osoby. Byl naprosto nechutnej, ale nic lepšího jsme nenašli. Do sprchy jsme opravdu nevlezli a i na záchod jsme šli radši v restauraci. Jak to šlo odešli jsme do města. Nejprve se podívat na mešitu chalída Ibn Walída. Před mešitou jsme nakoupili výborné doma vyráběné kokosky velké jako dlaň – naprosto skvělé po 5SYP (2kč). Pak si prošli park a nakonec si sundali boty, oblékli sukně na zakrytí kolen a vešli do mešity na prohlídku. Zajímavé bylo, že při východu na nás pokřikovaly místní děti a chtěly se s námi vyfotit. Další cesta byla do restaurace doporučené průvodcem Lonely Planet – restaurace v křesťanské části Homsu. Blue Stone byla opravdu nádherná, luxusní a při tom ceny rozumné. Měla okna přímo do ulice, takže jsme neustále byli v kontaktu s lidmi na ulici. Dali jsme si šíšu, jídlo, pití a celkem zaplatili 1300 SYP. Cestou zpět jsme se prošli k hodinové věži, orientačnímu bodu v Homsu a ve 23:50 bylo stále ještě 31°C.
5. den – pondělí 9.8.2010 – Krak de Chevaliers, Tartus, Lattakia
Brzo vstáváme a co nejdříve vyrážíme z otřesného hotelu. Náš první cíl tento den je křižácký hrad v horách arabským jménem Kalaat al Hosn, nebo také Krak de Chevaliers. Nejprve jsme se k němu museli nějak dostat a taxíkem bychom vyhodili zbytečně dost peněz. Nastoupili jsme na autobus číslo 1 a nechali se dovézt na karadžád, kde jsme domluvili cenu za odvoz až k hradu za 200SYP. Zaplatili jsme vstupné 150SYP a procházeli si hrad 3h, včetně různých zákoutí, komor a schodišť, kam normálně turisti nechodí. Bylo to opravdu nádherné. Hrad je krásný nejen jako stavba, ale i umístění hradu na vrcholu kopce. Ten výhled byl impozantní. Od hradu jsme chtěli pokračovat do Tartůsu, ale nikdo tam přímo nejel, nabízeli nám jen svezení k dálnici a tam že si musíme poradit. Plno taxíků jsme odmítli kvůli ceně, a šli si koupit vodu a něco na chuť. Nakonec jsme se rozhodli, že nebude dlouho v tom vedru pochodovat a zaplatili jsme si taxi za 150SYP, který nás dovezl až přímo k hlavní dálnici Homs – Tartús. Netrvalo dlouho a Petr s Rosťou stopli náklaďák vezoucí cihly. Jel tak pomalu, že mu nedělalo problém zastavit. Řídil ho Hasan, nebo podobně se jmenoval. Nedorozuměli jsme se s ním téměř nic. Byli jsme tam dost narvaný, jelikož v kabině je obyčejně místo pro tři lidi, my jsme tam seděli tři + řidič + 3 krosny, co jsme vezli s sebou. Aby mohl řidič přeřadit rychlost, musel se Petr vyklonit si s batohem z okna a Pavel se musel natlačit na Rosťu. Pomalu jsme se sunuli po dálnici a nakonec nás odvezl až do městečka Safíta, kde jsme naskočili na servis přímo do Tartúsu (100SYP). V Tatúsu jsme došli poprvé k moři. Prošli se po pláži, po kolonádě a viděli přístav i v dálce ostrov Award. Potom jsme šli hledat něco k snědku. Po dlouhém hledání jsme nakonec našli něco jako Mc Donald´s v místním pojetí. Měli tam klimatizaci asi o 20°C míň než bylo venku a byla nám dost zima, ale jídlo bylo levný a docela dobrý. Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili za 260SYP po přímořské dálnici do Lattakie. Po dlouhém hledání hotelu jsem nakonec zjistili, že je již zrušený a tak jsme s pomocí místních hledali jiný – hotel Lattakia. Zabočili jsme však do špatné uličky a našli jiný hotel Fatih. Majitel hotelu měl naproti krámek, kde prodával a s úsměvem nás cpal dovnitř, ať se jdeme alespoň podívat. Hotýlek byl nacpaný mezi okolní baráky, ale byl čistý, pokoj s TV i klimatizací, lednicí a i společná sprcha se záchodem nebyla nejhorší. Dohodli jsme se na ceně 900SYP za pokoj a všichni jsme byli spokojení. Na večeři jsme zašli do restaurace nedaleko přístaviště a dali si šíšu. Rosťa si dal kuře, Pavel s Petrem nějaké druhy ryby. Večer když už jsme chtěli jít spát, pozval nás Fatih na čaj a zákusky a na pokec. Petr už stačil usnout, a tak s ním u stolku, kterému říkal recepce, povídali, no spíše gestikulovali asi 3h. O půlnoci přišli jeho dva synové : Muhamad a Chalíd, kteří uměli anglicky. Jelikož jsme druhý den chtěli pokračovat odpoledním vlakem do Allepa, doporučili nám koupit si lístky ještě tu noc a sami svým autem nás tam dovezli v 1:30 ráno. Lísky nám prakticky sami domluvili a my jen předložili svoje pasy ke kontrole. Ve 2:20 jsme se vrátili do hotelu a šli spát.
6. den – úterý 10.8.2010 – Lattakia
Ráno jsme trochu pospali a na 9h si šli zase sednout na recepci k panu Fatihovi. Vyrazili jsme na místní súk koupit nějaké pečivo. Koupili jsme si rohlíky se sezamem a fíkovou náplní (10SYP) a k tomu jsme na ochutnávku dostali ještě nějaké koláčky. Pavla už od večera bolelo břicho a tak se zastavil v lékárně. Velmi pěkná prodavačka naštěstí uměla anglicky a dala mu nějaké prášky. Petr si chtěl vyměnit peníze v Bank of Syria, ale nepochopitelně ho odmítli, že nemá u nich účet, a proto nemůže peníze vyměnit. Vyměnil je tedy hned o kousek vedle nedaleko nemocnice. Na oběd jsme si zašli do restaurace s názvem Rest 5. Pizza 150SYP, Hummus 50SYP, polévka – výborná kuřecí smetanová 75SYP. Po zkušenostech jsme nechtěli přinést ubrousky, které člověk stejně nepoužije, nebo jen jeden a zaplatí za celou krabičku 50-100SYP. Zajímavé také je, že si k jídlu počítají servis 5% ale také až 18,5%, což cenu jídla vytáhne o dost výš. Navíc je dost složité hledat v arabských znacích na jídelním lístku (když už nějaký je). Pavlovi bylo pořád špatně a tak odpoledne pil jen kolu. Rosťa s Petrem si chtěli dát Almazu, ale krámky s alkoholem neustále nemohli najít. Ztratili jsme se v uličkách a několikrát súk obešli. Když nešlo najít pivo, řekli jsme si, že si dáme někde šíšu, když jsou kavárny a kuřárny všude okolo. V tu chvíli jsme zase jak naschvál nemohli najít žádné místo, kde se dýmky kouří. Při hledání kuřárny, či kavárny jsme narazili na obchod s alkoholem a Petr s Rosťou si koupili meducínu (Undenberg)- něco jako Becherovku na zažívání, aby se ubránili Pavlovým bolestem břicha. Asi po 15ti minutách jsme našli i dýmkárnu a dali šíšu. Pavel radši nic neriskoval a jen fotil od dýmky místní kulturu hemžící se po ulici. Po dýmce se Petr rozhodnul, že když jsou všude kolem kadeřnictví, že už je dost zarostlej, a že se dá ostříhat a oholit. Běžně jsme potkávali na každé ulici i dvě kadeřnictví, ale když jsme ho najít chtěli, tak jsme ho nenašli. Po dlouhém hledání jsme jedno konečně našli, avšak nešel proud, a tak měl Petr smůlu. Vrátili jsme se do hotelu na smluvený čas 16:00, kdy jsme vyrazili s Fatihovými syny Mohamadem a Chalídem k moři. Jak jsme přišli k hotelu, už nás Fatih grimasama ubezpečoval, že se půjde plavat. Za nedlouho Mohamad s Chalídem přišli, ještě jsme chvilku popovídali o tom, že musí na vojnu na dva roky a bojí se, aby nemusel do války. Vyrazili jsme a nedaleko Ugaritu jsme se šli koupat na skaliska. Když jsme se převlékali do plavek, nic jsme neřešili a u auta se převlékli. Později nám kluci vysvětlili, že jsme mohli místní dost pobouřit, tím, že jsme jím ukázali holý zadky, ať už to neděláme a převlékáme se přes ručník nebo v autě. Kolem bylo víc míst na koupání, ale některé byly za plotem určené rodičům s dětmi, nebo pouze ženám. Když jsme si to chtěli jen vyfotit, hned na nás pískala ostraha, ať vypadneme. Tam, kde jsme se koupali my se do moře dalo bezpečně skákat. Oba dva se báli, jestli umíme plavat, asi to v Sýrii není tak běžné. Po asi hodinovém blbnutí v neuvěřitelně čistém a teplém moři jsme se vrátili k autu a už se nepřevlékali, ale sedli si jen na ručník do auta. Po cestě k hotelu nám Chalíd ještě koupil 3 nealko jahodový piva – docela dobrý. Jak jsme se převlékali v hotelovém pokoji, přiběhl Mohamad a zatáhl nám rolety. Fakt tam tohle hrozně řeší. Dali jsme si ještě čaj a vyrazili společně na vlakové nádraží. Před nastoupením do vozu jsme se rozloučili s Fatihem. Ten se s námi opravdu srdečně rozloučil. Podáním ruky a jednou pusou na pravou tvář a dvěma na levou tvář. Vzpomněl jsem si při tom na staré komunistické záběry z ČSTV. Kluci nás dovedli až do vlaku a ukázali nám přímo místo. Vůbec celá Fatihova rodiná nás vzala za srdce. S takovými lidmi jsme se opravdu nesetkali a nechtěli za to ani halíř. Až k neuvěření. Rozloučili se s námi a my se usadili v příjemných měkých sedačkách podobných první třídě u ČD. Akorát v Sýrii to berou za druhou třídu. Vyrážíme do Allepa a po cestě pospáváme na střídačku. Do Allepa jsme dorazili okolo půlnoci. Po cestě do centra jsme si koupili kebap v právě zavírajícím krámku. Nebyl moc dobrej, hodně mastnej a celkově nic moc. Obešli jsme pár hotelů ale buď měli plno, nebo chtěli hodně peněz za hotel. Nakonec nás odchytil jeden chlápek a zavedl nás do hotelu New Myslown …… kde jsme smlouvali z 1500 za pokoj 1200, ale my chtěli za 1000SYP. Když jsme odcházeli, že to nechceme, tak na nás na schodech zavolal, že to teda bere. Pokoj byl pěkný, čistý, s větrákem, ale nic moc funkční klimatizací. Hlavní bylo, že tam byla sprcha a docela dobrej záchod, kterej jsme v Allepu opravdu hojně využívali. Ještě před spaním jsme se šli projít do města a naháněči nás postupně nahnali do dvou diskoték. V Allepu ovšem diskotéka znamená night club. Podívali jsme se dovnitř a rychle zase odešli, protože vstupné bylo nehorázné 1200SYP za osobu a nebyla to diskotéka,která nás v arabské zemi právě zajímala. Pro představu night clubu v Sýrii: uprostřed podia je kovová tyč, kolem ní se vrtí „striptérka“ a když si odhalí kolena, nebo ramena, tak je to pro místní vrchol. Nejvíc obnažená je tedy v tílku a kraťáskách. Po této zkušenosti, jsme už nic radši nezkoušeli a šli spát v 1:45.
7. den – středa 11.8.2010 – Aleppo
Vyrazili jsme z hotelu. Nejprve jsme několikrát obešli blok nedaleko hodinové věže, protože jsme se dost zamotali, ale nakonec našli cestu vedoucí na súk a k obrovské Allepské citadele stojící na kopci uprostřed města. Když jsme procházeli tržnicí na dost místech to smrdělo. Takovou představu jsme o Allepu neměli. U jednoho řeznictví dokonce visela nabodnutá hlava velblouda s částí krku a vedle už je hrudní koš s částmi masa. To vše ve 40°C ve stínu. Prošli jsme súkem až k citadele a nakoupili v jednom z mála krámků vodu a colu. Tento den začal arabský devátý měsíc ramadán a tudíž muslimové nesmějí pít, jíst, kouřit ani mít sex během světla. Doporučovali nám nepít a nejíst přímo před nimi, abychom je nedráždili, ale bylo takový vedro, že nám to bylo jedno a jim evidentně taky. Vstup do citadely (150SYP) byl přes bránu nad příkopem. Zajímavý vstup přímo za hradby citadely byl, že hlavní brána byla za zatáčkou a dobyvatelé ji tak nemohli dobýt beranidly. Citadela byla velice zajímavá, ale 38°C ve stínu, na rozpálených kamenech nás naprosto ničil. Nedalo se tam dlouho vydržet a po prohlídce nejzajímavějších míst, jsme ji rychle opustili a šli si sednout před citadelu na oběd. Pavlovi pořád nebylo dobře, tak si dal jen kolu, ale i tak musel poprvé v Sýrii vyzkoušet turecký záchod. Přestože syřané nepoužívají toaletní papír, ale pouze hadici s proudem vody na očištění, byly záchody relativně čisté. Petr s Rosťou si dali arabské placky plněné rajčaty, pepřem, sejrem a grilovanou zeleninou za 100SYP. Po obědě jsme se rozhodli vyzkoušet si pravý nefalšovaný syrský hammam (600SYP). A to přímo ve starém městě uprostřed súku. Masíroval nás tam takovej starej dědek s hadrem kolem pasu. namydlil nás olivovým mejdlem a pak nás vydrhnul nějakou drsnou žínkou. Následně jsme se měli jít umýt a zaplavat v podzemním bazénku. Voda byla, ale špinavá a tak tam vlezl jen Pavel, protože kvalitu vody moc nezkoumal. V tom slabém osvětlení jsme taky málem přehlídli tarantuli sedící na jednom ze schodů vedoucí k bazénku. V ceně na osobu 600SYP byla i limonáda, u které jsme pak ještě zabalený do ručníků asi půl hodiny polehávali ve vstupní hale vykládané dřevem a sledovali kanál Al-Džazíra. Po příchodu na hotel se Pavlovi přitížilo a zůstal na pokoji odpočívat. Rosťa s Petrem vyrazili do města na vlakové nádraží koupit lístky na zítřejší noční vlak. Nepochodili však, jelikož v tu dobu tam zrovna nikdo nebyl. Mezi tím se Pavel vyspal a udělalo se mu trochu líp a tak společně vyrazili na večeři do restaurace ……… Tato restraurace ja vyhlášená rekordy. Její kuchaři drží rekord v nejdelším kebabu na světě a to 12m dlouhém. Pavel tento kebab ochutnal, ale 12m neměl :-). Na lístku je psaný jako Kebab Allepo + cola 225SYP. Rosťa si dal zeleninový salát a sýrové taštičky. Petr si objednal fazole s masem a rýží (225SYP). Po večeři jsme si šli lehnout.
8. den – čtvrtek 12.8.2010 – Kalaat Džabar a Asadovo jezero
Tento den jsme úspěšně pospali a vyrazili koupit lístky na noční vlak (290SYP lůžkový vůz) až kolem půl 10. Nádražní hala byla příjemně klimatizovaná a my bez větších problémů lístky koupili. Hned u východu z haly jsme uviděli taxi a šli se zeptat na cenu, za jakou by nás dovezl na Kalaat Džabar, počkal na nás a odvezl nás nazpět (cca 160km). Pomocí kolemjdoucího, který uměl trochu anglicky jsme se dohodli na ceně 3500SYP celkem. Taxík byl naštěstí klimatizovaný, jinak bysme dvouhodinovou jízdu k Eufratu asi nepřežili. Moc jsme si s řidičem nepovídali, jelikož uměl pouze arabsky. Sotva jsme vyjeli z města, trefil řidič na zemi cihlu a prorazil pneumatiku. Naštěstí nic jinýho nebylo zničený, a tak jen přehodil pneu a mohli jsme jet dál. Jenže nastal malý problém. Nová rezervní pneumatika nešla nasadit a hever auto víc nezvednul. Aby kolo nasadil, odpustí minimálně jednu atmosféru. K našemu úžasu kola nasadil a zavelel, že se jede dál. Žádné dopumpování, jak jsme čekali nenastalo a on s námi takhle pokračoval ještě 100km s průměrnou rychlostí 110Km/h. Naštěstí s námi neboural, a přesto že špatně odbočil na město As Saura a dojel málem až do Rakky, po několikátém zeptání se místních nás dovezl až na hráz Asadova jezera. Tam jsme si chtěli udělat pár fotek, ale než jsme stačili připravit foťák nebo kameru, hnala nás ochranka pryč. Udělali jsme tedy jen pár fotek z okýnka auta a jeli do vesnice Džabar, osídlené především beduíny a ovcemi. Kousíček za vesnicí na poloostrově u Asadova jezera napájeného vodou z Eufratu stojí zříceniny hradu Džabar. Z dálky, i zespoda vypadá nádherně, ale vevnitř toho mimo hradeb a jedné věže moc nezbylo. Ještě před prohlídkou jsme si šli dát oběd. Restaurace ihned pod hradem bylo příjemné místo na nasycení se. Pavel s Rosťou si objednali každý půlku kuřete, nic jiného. Obsluha ovšem začala nosit různé omáčky, hummusy, česnekovou pomazánku, olivy, okurky, rajčata atd. Okamžitě jsme je upozornili, že jsme si to neobjednali a ať to zas odnesou. Ještě že jsme tak udělali, jinak bysme se nedoplatili, jelikož nám před objednávkou nedali jídelní lístek, ani neřekli ceny. Za kuře se platí normálně 150SYP. Oni chtěli 400SYP jen za půlku a samozřejmě napálili cenu i za ubrousky, čistou vodu a obsluhu. Rozhodli jsme se, že jim to prostě nezaplatíme a dali jsme jim si myslím i tak slušnou cenu za jídlo u hradu. Místo 950SYP jsme mu dali 650SYP. Byli dost naštvaný, ale nakonec si peníze vzali. Jak v těchto situacích podáte prst a nezeptáte se na cenu, tak vám utrhnou opravdu celou ruku i s ramenem. Následovala prohlídka hradu, kde vstupné bylo jako všude 150SYP. Výhled na jezero byl úchvatný a možná lepší než celý hrad. Prošli jsme vstupní branou a viděli pár zajímavých částí hradu, které přečkaly staletí. Hrad nebyl nijak rekonstruován, pouze byl na noc umělé osvětlen a s tím jak tam natáhnou kabely s elektrikou si opravdu servítky nedělali. Rozkopaná a pak zabetonovaná cesta, pod kterou pokládali kabely přes historické schodiště nás ohromila. No nic, jsme v Sýrii. V troskách hradu nebylo nic až tak zajímavého a tak jsme si spíš fotili, ještěrky, vážky a zvláštní druhy pavouka. Uprostřed stále stojí relativně vysoká věž cca 30m, kde asi prvních 10m se musí vylézt po na výšku postavené koleji s metrovými špryclíky a po té už se dá jít točitými schody ve věži. Jen tak někdo se tam nedostane, ale Rosťa sebral odvahu, vylezl tam a udělal pár pěkných fotek z ptačí perspektivy. Odešli jsme z hradu a jelikož bylo hrozné vedro, rozhodli jsme se vykoupat přímo pod hradem v jezeře. Voda byla průzračně čistá a teplá. Také plná rybek, který nás z počátku okusovali a pletli si nás s potravou. Po prozkoumání kamenitého dna jsme přeplavali kousek pod restauraci, kde jsem předtím jedli a lezli tam na betonové můstky, kde se dalo skákat do jezera. Asi půl hodiny jsme si vybláznili a zchladili. A vše ukončilo až Pavlovo zranění. Při saltu vzad si škrtnul hlavou a rukou o beton na dně a trochu si rozfiknul ruku. Mávnuli jsme na řidiče, že jsme ready a vyrazili jsme na zpáteční cestu do Aleppa. Opět dvouhodinová cesta nám uběhla docela rychle a nechali jsme se vysadit nedaleko hotelu, kde si Petr s Rosťou s chutí koupili Pilsner Urquell na zchlazení žízně. Když jsme dorazili do hotelu, bylo už po setmění a majitelé hotelu byli veselí, že se konečně najedli a napili. Byli přímo přežraný. Sbalili jsme si věci a zaplatili 2000SYP za dvě noci za pokoj. Původně chtěli 3000, že jsem si tam nechali věci, ale že jsme se s nimi předtím dali dost do hovoru, tak nám to odpustili a ještě nám nabídli pomerančové džusy. Vyfotili jsme se s nima a odešli na večeři do restaurace. Petrovi tentokrát vůbec nechutnalo maso, a protože se bál aby něco nechytil, odešel naproti do obchůdku s alkoholem a koupil si placatici s vodkou na zklidnění žaludku. Pavel a Rosťa si na večeři zas tak neztěžovali, ale žádný zázrak to nebyl. Pavel měl kuřecí křidýlka a ještě jedno kuře. Zaplatili jsme a šli ještě posedět do restaurace nad křižovatkou na šíšu. Byla však doslova hnusná a i když jsme si ji nechali vyměnit, tak ta druhá nebyla o nic lepší. Zaplatili jsme tedy 100SYP a odešli na nádraží. Žádný pořádný jídlo jsme už nesehnali a tak si Rosťa na ráno koupil jen nějaké sladné taštičky. Vlak jsme našli jednoduše, o půlnoci tam jiný nestál. Průvodčímu jsme ukázali jízdenky v arabštině a ten nám ukázal naše místa. Rosťa a Pavel měli jedno kupé a Petr druhé s nějakým starým Arabem. Dali se však propojit otevřením dveří, což jsme taky udělali. Spaní bylo pohodlné a čisté. V 6:30 ráno jsme dorazili do Damašku.
9. den – pátek 13.8.2010 – Damašek, Maallula
Po vystoupení z vlaku na nádraží jsme nastoupili do hromadné dopravy a za 20SYP (8Kč) jsme se nechali dovézt přes půl města až do centra nedaleko hotelu Al-Haramejn. Ten byl ovšem plně obsazený, stejně jako hotel Al-Rabí, ve kterém jsme spali první noc. Tak jsme začali obcházet okolní hotely, nepsané v průvodci. Některé byly příšerné, jiné zase příšrně drahé. Jen o pár bloků vedle jsme pak narazili na hotýlek zapadlý v úzkých uličkách jménem Al-Saada Hotel. Recepčního jsme museli vzbudit, ale když přišel tak řekl, že sice má volné pouze pokoje a ten jsme nechtěli kvůli ceně a také horku. Dohodli jsme se však, že během dne mají nějací lidé ze střechy odejít, a dohodli jsme se, že si tam necháme batohy u recepce a odpoledne se tam nestěhujeme. Vše ale bylo jinak. Nejprve jsme vyrazili na výlet do Maalouly. Tam jezdí servisy z karadžádu Maaloula. Dozvěděli jsme se že je to asi 2km daleko a tak, když jsme nemuseli nosit batohy, rozhodli jsme se jít pěšky. Po cestě jsme narazili na bleší trh, kde to vypadalo jako když přivezou kontejnery plný odpadků a bezdomovci z toho vytahují věci, co se ještě dají, i když nevím kdy, použít. Přes rozbité brýle, telefony s utrženým sluchátkem, rezavým nářadím, rozlepenými botami, tam byli i rozbité magnetofony, či historické televize. Po cestě jsme si koupili pití a na karadžádu nasedli bez potíží do přistaveného servisu. Teprve po druhé jsme jeli takovým vozem, kde seděli i jiný turisti. Naposledy to bylo při cestě na Krak de Chevaliers. To s námi jel mladý Japonec Yuki. Tentokrát to byly dvě Polky – Alexandra a Maria. Když jsme dorazil do Maalouli ke kostelu sv. Tekly, dali nám dost užitečných informací, bez kterých bychom tam asi tolik věcí neobjevili. Měli přímo v centru Damašku byt, kde přečkávaly čas mezi výukou arabštiny, kterou studují. První zastávkou byl právě kostel sv. Tekly. Zajímavé křesťanské místo uprostřed arabského světa. V této části země je další zajímavostí jazyk. Mimo arabštiny se tu stále ještě mluví aramejsky. Po zhlédnutí kostela jsme si prošli průrvu sv. Tekly, což je úzký průchod mezi skalami, který vytvořila řeka. Touto průrvou jsme se dostali na vrchol skalisek a udělali několik krásných fotek s neobvyklým panoramatem. Další zastávkou byl starý byzantský kostelík na vršku skály. Dveře měly výšku maximálně 1,2m, takže vejít nebylo jednoduché. Vevnitř bylo mimo suvenýrů i možnosti ochutnávky místního vína. Nebylo vůbec dobré. Pavel si tam koupil hrníček, Petr zase využil svého zaměstnání a letmé znalosti japonštiny a tak mohl pozdravit dvě japonské turistky. Další věc, na kterou nás upozornily Alexandra s Mariou, že hned vedle kostelíka jsou jeskyně, které byly obývané již před 3000 lety. Maria udělala na jednoho místního pána oči a ten nám odemkl plot a provedl nás jeskyněmi a dostali jsme se i do míst, kam se jen tak někdo nedostane. Je pravda, že jsme Mariu litovali, jelikož arab na ní koukal dost chtivě a kolikrát vymýšlel věci jen proto, aby se jí mohl nějak dotknout. Maria tohle musela vydržet, ale alespoň jsme nemuseli platit žádný vstup ani za průvodce :-). Koupili jsme proto holkám za to pivo Almazu (100SYP), které v tomhle vedru opravdu bodlo. Prošli jsme opět průrvou zpět dolů ke kostelu sv. Tekly a dali je ještě do řeči s prodavačem občerstvení u vchodu do průrvy. Holky si alespoň mohli vyzkoušet arabštinu a my si příjemně odpočali a posilnili se. Před hledáním servisu zpět do Damašku jsme ještě vyšli na kopeček a udělali si pár fotek z druhého pohledu na byzantský kostel a skály pod ním. Po cestě do Damašku jsme se holek zeptali, zda bysme nemohli přespat u nich, jelikož situace v Al-Saadu nebyla zdaleka jistá. Holky souhlasily, že se někam vejdeme, ale ať nečekáme žádné pěkné ležení. To jsme opravdu, po nocích strávených na střeše či ve sklepě, nečekali. Ještě před přenesením věcí k holkám (cca 100m) jsme zašli na šíšu a pak se šel Rosťa nechat ostříhat a oholit do holičství. Měli tam příjemně klimatizováno, a byli opravdu precizní. Dali jsme si batohy k holkám do bytu a vyrazili na domluvenou vyjížďku taxíkem (250SYP za pět lidí) na kopec Džabar Kasún , ze kterého je nádherný výhled na celý Damašek. V taxíku nás teda jelo šest a byli jsme dost namačkaný. Nejprve dalo práci přesvědčit taxikáře, aby nás tam v tolika lidech odvezl. Výhled byl nádherný a abychom neseděli jen tak a nečekali na setmění, dali jsme si u jednoho výhledu, 4x colu a 1x vodu. Po setmění, kdy dole ve městě zahlásil muezín, že pro dnešek už se může jíst a pít, začal dole ve městě obrovský ruch a všichni se vrhli po restauracích. My jsme nahoře chtěli zaplatit. Běžná cena by byla 125SYP, on ale chtěl 1000SYP. Pohádali jsme se s ním neskutečně až chtěl volat policii. Zase nám nanosil takový ty dobrůtky na mističkách a chtěl to zaplatit. My si to ale neobjednali. Chtěli jsme mu dát 250SYP, nakonec 350SYP a hodně naštvaně jsme odešli. Ještě že mu to holky vysvětlily nějak arabsky, jinak bysme se asi poprali. Arabové jsou hodní, přátelští, ale jak jim podáte prst, vezmou si celou ruku i s lopatkou. Sjeli jsme opět taxíkem (250SYP po dlouhém smlouvání) zpět dolů do města a dali si večeři. Moc toho na výběr už nebylo, protože nálety hladových arabů toho dost odnesly. Dali jsme si tedy kuře s rýží (150SYP), Pavel kvůli zažívání raději jen rýži (100SYP). Vrátili jsme se k holkám do bytu a společně s dalšíma třema Polákama jsme dali šíšu a pokecali asi do půlnoci. Osprchovali jsme se a šli spát. Pavel-gauč asi o délce 1,5m, Petr měl matraci na zemi a Rosťa separé ve vypáčeném pokoji, kde bylo obrovské teplo. Nic moc, ale bylo to zadarmo :-).
10. den – sobota 14.8.2010 – Damašek, Vadi Barada
Vstáváme až v 9:30 a vyrážíme na súk nakoupit nějaké dárky domů. Je to ovšem docela problém, jelikož turistů sem nejezdí mnoho a z naprosté většiny arabského zboží si není možné vybrat téměř nic, co by doma ocenili. Také se nám povedlo, jak radí v průvodci, ztratit se v uličkách starého města. Je pravda, že takové polorozpadlé domky a tak úzké uličky jsme do té doby ještě neviděli. Přesto jsme se ale vymotali a vylezli ze spleti uliček nedaleko šárí Baghdád. Tam Pavla zastavil mladý asi 15tiletý Iráčan, že mu za 1USD vyčistí boty. Pavel tedy souhlasil jelikož za pobyt v Sýrii byly opravdu dost špinavé. Když iráčan skončil, dal mu Pavel 1USD, ale on už chtěl 100SYP (2USD). Tohle oni dělají pořád. Dal mu tedy 50SYP a nepřipustil dohady. Jelikož jsme se chtěli tento náš poslední celý den v Sýrii podívat do údolí, kde pramení řeka Barada, zastavili jsme taxíkáře a ptali se na cenu, za kterou nás tam doveze. Pracovním názvem jsme mu říkali Břetík. Vypadal jako křesťan, ale celý den nic nepil ani nejedl, takže asi nebyl. Navíc neuměl ani „ň“ anglicky. Domluva byla teda dost špatná. Vyrážíme tedy z Damašku západním směrem do Vadi Barada. Ta leží nedaleko libanonských hranic a zde pramení řeka Barada, která pak protéká Damaškem a podle ní se jmenuje i místní nedobré pivo. Tímto údolím jezdí úzkokolejný vláček po kolejích, které se vinou údolím s vysokými vyschlými kopci a se zeleným pásem stromů a keřů v okolí řeky. My jsme se chtěli dostat k řece a tak jsme museli najít nějakou cestu skrz tyto stromy. Břetík byl však naprosto mimo a vůbec nevěděl, kde nám má zastavit. Museli jsme se tedy otočit a ukázat mu místo sami. Pavel si koupil guava džus za 50SYP, i když prodavačka (poprvé co jsme viděli prodávat ženu) chtěla nejdříve 100SYP a pak když měla vrátit tak chtěla 200SYP. Konečně jsme našli cestu stáčející se z hlavní silnice, kde stála i vesnice, směrem dolů k řece. Sem turisté prakticky vůbec nejezdí a kde kdo nás viděl, hned nás zdravil a mával na nás. Cestičku přímo k řece jsme však nemohli najít a tak jsme se museli zeptat místních. Ty nám ukázali takový průchod mezi odpadky. Zkusili jsme ho tedy a šli jsme podél hliněné stráně plné hmyzu, po cestě jsme narazili na ovocné stromy s fíky, granátovými jablky, gdoulemi, olivami a jiným ovocem. Pak jsme narazili na cestičku vedoucí k políčku nedaleko řeky. Sešli jsme po ní, obešli políčko a dostali se po sejití kopce až k řece. No, řece, spíš stoce. V Baradě bylo víc splašků než vody. Ten smrad byl cítit na docela velkou dálku. Docela nás to zklamalo a tak jsme se dlouho nezdržovali a vyrazili zpět skrze zelený pás opět do kopce k hlavní silnici za Břetíkem, který na nás měl úkol počkat. Po cestě zpět se řidič zastavil u takové nápojky na odpočívadle u hlavní silnice. Ze skály byly vyvedeny dva kohoutky, kde si místní točili do vlastních pet lahví vodu. Byli tam i dva prodejci oříšků různých druhů. A jelikož bylo teplo a Břetík neměl klimatizaci, měli jsme otevřená okna. Prodavači hned naběhli k autu a dávali nám ochutnávat oříšky. Pak nabízeli, ať si koupíme a když jsme říkali, že nechceme, tak dělali, že nerozumí a začali je nabírat do pytlíků. Pak pochopili, že jim za ně nic nedáme. Možná právě proto nabídli našemu řidiči, že mu opláchnou přední sklo auta. Nabrali kbelík vody a chrstli ho na přední sklo. Jak jsme měli sundané okna, tak samozřejmě vlna vody přistála i na nás do auta a Rosťa, který seděl vepředu, tak byl zlitý slušně a i Petr co seděl vzadu měl mokrou nohu. To byl naštěstí poslední zážitek s Břetíkem. Dovezl nás zpět do starého města, přestože dlouho nemohl pochopit, že chceme vysadit tam co nás naložil. Zaplatili jsme mu 1500SYP a šli na pozdní oběd. Dali jsme si v restauraci kuřecí polívku se smetanou. Byla výborná (50SYP), ale zase bylo dohadování s cenama. Dali nám 2x dražší ceník, než visel u vstupních dveří. Mysleli si, že jsme si toho nevšimli, ale my jsme tam byli už dopoledne a ceny četli. Když byli v koncích se lhaním, a Petr se nenechal odbýt, dali nám ty správné ceny. Petr si dal ještě kuře po mexicku s hranolkami (175SYP) a odešli jsme ještě naproti do fast foodu, kde si Rosťa s Petrem dali ještě hamburger. Tady bylo vidět, že se v našem písmu nevyznají, protože měli dost názvů zprzněných. Např.: Basta Poloniese. Najedli jsme se a vyrazili do parku v křesťanské čtvrti. K posezení jsme si koupili Almazu a potkali tam skupinku místních podobného věku. Nejvíc jsme se bavili s ……. a Larou, která byla u něj na návštěvě z Libie. Naštěstí uměli anglicky, takže jsme se v pohodě dohodli. Zapovídali jsme se tam možná 3h a pak zapomněli, že se máme vrátit do bytu k naším polským kamarádkám. Byla skoro půlnoc a my jsme stále byli na druhém konci starého města. Cesta zpět trvala ještě skoro hodinu a navíc jsme nemohli přesně trefit nejkratší trasu a vymotat se z uliček. Po cestě zpět jsme ještě dostali na něco chuť. Pavel a Petr si koupili nějaký druh sýra podobný Lučině, ale naložený ve nějakém roztoku. Byl naprosto výborný a byl skoro zadarmo. Pavel potom odešel napřed, aby nás ohlásil u Polek. Přišel tam v 1h ráno. Ony už se o nás bály a chtěly prý volat policii, ale nevěděly naše jména – naštěstí. Pavel se za všechny omluvil a dobře to dopadlo. Petr s Rosťou přišli pak asi po půl hodině v 1:30. Ještě chvilku jsme povídali a šli spát.
11. den – sobota 15.8.2010 – Damašek, Istambul
6:00 budíček. Dle plánu jsme vzbudili Alexandru, která se ještě chtěla učit a udělala nám čaj a kafe. Rozloučili jsme se s ní a vyrazili do města sehnat taxíka. Po cestě jsme si koupili ještě vodu a šli smlouvat cenu s taxíkáři. První taxíkář nešel usmlouvat na cenu, jakou jsme si představovali, a tak jsme hned zkusili druhého, který zastavil hned za ním. Jelikož jsme neměli tolik času a už ani chuť hledat autobusy, jezdící tam daleko levněji, dohodli jsme se s druhým taxikářem na ceně 500 SYP za odvoz na letiště. Otevřel nám kufr, naházeli jsme tam batohy a nasedli. Po cestě ještě několikrát zkoušel, že by radši chtěl 600SYP. Ty ale nedostal a odvezl nás na letiště. Opět jsme si zabalili batohy do použité folie, aby se při transportu nepotrhaly. Petr za posledních 100SYP koupil vodu, Pavel za 100SYP čokoládovou tyčinku a za 100SYP malý džus. Posledních 100SYP si nechal rozdrobit na 2x50SYP bankovky na památku. Bylo až proti srsti platit 100SYP za tyčinku, která jinak stojí 10SYP, ale syrské libry by stejně v ČR neměli žádnou hodnotu. Odlet z Damašku v 10:05 místního času (GMT +2).
pokračování na
http://www.tripel.wz.cz/syrie10-cestopis.html
